Jak jsem ze sebe udělala u státnic totálního vola..

Slibovala jsem, že nebudu psát, ale nedodržím to. Ten souboj s covidem nebo jiným virem, mi tak dává zabrat, že si udělám radost psaním.

Vrátím se trochu zpátky a to do doby, kdy jsem dělala státnice. No, pokud jste někdo studoval, tak víte jaký je to stres, prostě to musíte udělat, jinak ztratíte několik let života studiem zbytečně a třeba i dost peněz, pokud si studium platíte.

Moje studijní období v roce 2010 - 2011 bylo čiré peklo. Myslela jsem, že se na to vykašlu, prostě učit se na státnice bylo to poslední, co jsem chtěla tenkrát dělat.

Sice jsem dostala z diplomky za jedna a těšil mne pocit, že mi to asi myslí, ale mě studium začalo být najednou totálně ukradené. Dělala jsem hodně vlastní hudbu a státnice, no nic.

Státnice jsou mi jedno, prostě zahodím všechno na čem jsem poslední roky makala.

Pak mi to ale nedalo. Snažila jsem se učit.

Byly asi 3 dny do státnic. Jistě okruhy otázek jsem měla nějak zpracované i nastudované, ale nalejvárna ke státnicím, je úplně něco jiného, než učení na pohodové zkoušky.

Taky u nás na škole, pod palbou médií pěkně přitvrdili. No nedivím se, já sama jsem si často chodila stěžovat, že nechápu jak si škola může dovolit, aby měla tak špatný mediální obraz, no měla.

V něčem zaslouženě a v něčem nikoliv.

Poslední noc před státnicemi jsem měla úplně okno, alespoň z jednoho předmětu.

Uklidňovala jsem, že když to nedám, tak se svět nezboří, i když by mě ty ztracené roky asi mrzely.

Nebyla jsem schopná se vůbec soustředit a pořád jsem přemítala a přemítala a přemítala, bylo mi hrozně. 

Po třech hodinách spánku jsem nakonec sedla do auta, což dnes vidím  jako pěknou blbost a jela do školy.

Nervózní poposedávání pár lidí před dveřmi, kteří čekali, až se dostanou ke komisi.

Otázky se už nepamatuji, ale mluvila jsem a mluvila a mluvila.

Státnice jsem udělala, známky si už přesně nepamatuji, ale předmět, kterého jsem se bála, že vůbec neumím vyšel za dvě a jiný, ten jistější, za tři. 

Vůbec mi to nevadilo. Už na střední mi došlo, že moje samé jedničky nemají  vypovídající hodnotu o mě, jako o člověku.

Jsou to jen známky. Největší legrace u státnic byla, že škola, která mi za diplomku dala jedna, mi ji u státnic neuznala kvůli  úpravě, a že ať si dojdu v září na opravný termín a přinesu diplomku upravenou.

Diplomka, několik kopií a peněz v ní a zase to předělávat. Byla jsem myslím oprávněně naštvaná.

Proč jsem za ní dostala proboha jedničku. Hodně lidí dostalo i za 3 a státnice s ní udělali.

Já ne, já jsem od státnic sice odcházela s úspěšně složenou státní zkouškou, ale bez obhájené diplomové práce, jejíž hodnocení bylo za jedna.

Takže jsem v létě přepisovala, hlavně mezery.

V podstatě jsem zvyklá, za ty roky tady na blogu, psát si, jak se mi chce. Mám ráda mezery, nemám ráda, když je písmo natěsnané u sebe a pod sebe.

Chápu, že diplomka má mít jistou úpravu.

Jenže já jsem šílenej rebel a radši ze sebe udělám vola i u státnic.

Dneska je mi líto, že jsem obírala profesory o jejich čas. Mohla jsem si toho asi všimnout, že to nemám v pořádku napsané.

V září jsem už obhajovala  jen diplomku, tedy její textovou, ne obsahovou úpravu.

Dneska je mi líto, že jsem ze sebe udělala totálního vola.

Měla jsem si všimnout dřív, že se prostě mýlím..