Věřím, že Boží plán s našimi životy, je ten nejlepší plán, co může být..

Ztráty k našim životům asi patří, ale ty velké bolí, někdy hodně. Já jsem se jednou se svojí ztrátou vyrovnávala přes sedm let.

Sedm let, kdy nemáte už žádné odpovědi, jen ty vlastní, sedm let, kdy musíte jedny dveře zavřít, abyste mohli jít zase dál.

Dodnes to vnímám jako nejbolestnější ztrátu svého života, která byla však v té době nevyhnutelná.

Je to podobné, jako když vám zemře někdo blízký a vy víte, že s tím nic neuděláte, jen musíte žít nějak dál.

Už je to rok, co mi zemřela moje nejlepší kamarádka, moje rodina. Měla svůj věk a věděla jsem, že ani kvůli mě, tu nemůže být věčně.

Nebyla dokonalá, občas jsme se i pěkně pohádaly, když jsem měla pocit, že je pěkně paličatá, a že byla. A já jsem taky docela tvrdohlavá.

I v 90 letech si vše chtěla zařídit sama, udělat sama na počítači apod. Nechápala, že já radši tu schůzku s lékařem zařídím, protože ona to pak neudělá a já budu mít o ní strach.

Nakonec ustoupila, protože pomoc potřebovala. Ať už to byly sociální služby, operace očí apod.

Bohužel to dopadlo, jak jsem předpokládala. Neudělala seznam přátel, které chtěla mít na pohřbu a mě její rodina, která na ni hluboce kašlala, na pohřeb ani nepozvala.

Asi bych stejně nešla. Musela bych je všechny seřvat, jak na svou prababičku, babičku a matku posledních 20 let úplně kašlali.

Strašně jí to trápilo a byla moc vděčná za moje přátelství.

Vlastně na rozdíl ode mě, měla tuny známých a přátel, jenom o mě tvrdila, že já jí mám ráda opravdově.

To, co mi řekla naposledy bylo hodně ošklivé. Neměla sílu zvednout telefon a měla horečku.

Právě proto, jak na mě vyjela, jsem viděla, že je zle a zavolala mámě, která rychle zkontaktovala lékařku a převezli ji do Motola.

Věděla jsem, že je to vážné, měla zápal plic, ale byla jsem v klidu. Na podzim se dostala ze slabší mrtvice a zase se dala do kupy.

Už jsem jí ani neslyšela, protože jsem jí nechtěla obtěžovat po telefonu, když jí nebylo dobře.

Odešla v klidu a já jsem čtvrt roku vůbec nefungovala, ta bolest byla nepředstavitelná.

Nejsem masochista, nikdo sám sebe dobrovolně neraní.

Pokud to však udělá, tak jeto jedině z potřeby ochrany, protože ví, že pak už by se zase nezvedl.

V mém životě je jen pár lidí, kteří mou důvěru nezískali snadno.

Člověk velice těžko věří lidem, pokud sám v životě čelil mnoha ztrátám či bolesti.

A u mě těch ztrát bylo opravdu hodně.

Nevím, zda v životě ještě dokážu věřit úplně lidem, protože ty rány jsou opravdu hluboké.

Věřím ale, že Bůh může dělat zázraky a lidskou bolest může proměnit.

Nejen mou, ale i jiných lidí.

Věřím, že Boží plán s našimi životy, je ten nejlepší plán, co může být..