Návraty do dětství aneb proč nejsme soběstační..

Základem dnešní doby je soběstačnost, ale soběstační, nejsme už vůbec v ničem. Jsme rozmazlení a závislí na komfortu, službách až do domu a rychlosti všeho, co si zamaneme.

Ty nejdůležitější věci v životě, však nikdy rychle nevzniknou. Zkuste rychle založit rodinu nebo partnerský vztah, rychle vybudovat firmu nebo rychle vychovat děti.

Ty nejdůležitější věci v životě, vyžadují trpělivost, práci a čas.

Jsem vděčná, že v dětství jsme ještě nežili rychle ani online.

Všechny ty cesty na chalupě v Krkonoších, kde jsem vyrůstala, byly prostě kouzelné.

Ať už jsme pásly krávy nebo jeli na kole pár kilometrů do obchodu, aby nám babička následně uvařila něco dobrého nebo, abychom mohli jít zase blbnout.

S bratránkem jsme se vyřádili hodně, ikdyž vůdce jsem byla já

Nevím proč, ale celé dětství jsem se strašně prala s klukama, samozřejmě a všem jsem to nandávala.

Často přiběhla teta za mojí mámou, že David ode mě dostal nakládačku.

Je fakt, že k praní nás hodně burcoval strýc, který nebyl zrovna ten nejlepší člověk pod sluncem.

Kromě hraní a praní, jsme ale i pracovali.

Táta mě naučil skoro všechno. Opravit něco v domácnosti, natřít plot, okopat brambory nebo uvařit bramboračku.

Táta prostě dokázal opravit a vyřešit úplně všechno.

Dneska s každou blbostí někam letíme, neopravujeme a na něco opravny už ani nejsou.

Jenom spotřebováváme a divíme se jak jsem na všem závislí.

Myslím, že jsme závislí, protože ekonomický růst prostě všechno nevyřeší.

Ta křivka se vždy otočí a najednou jsou tu proměnné, které nikdo nečekal.

Škoda, že i já jsem závislá třeba na Praze, kterou neumím opustit.

Na těch malostranských uličkách a rozkvetlém Petříně, na přeskakování z tramvaje do tramvaje, na tom nekončícím lidském ruchu.

Člověk se nemůže vrátit do dětství, právě proto, že už dospěl.

A dětské kulisy, by už vnímal dospělýma očima.

V něčem, si chci ale dětskou duši zachovat.

Třeba v nadšení objevovat něco nového nebo bezprostřednosti.

Pokud něco miluji nejvíce na dětech, se kterými pracuji, tak je to právě jejich dětská bezprostřednost.

Vždycky řeknou, co si myslí.

Nehrají žádné naše dospělé hry na předstírání, polopravdy nebo lži.

Moje nejlepší kamarádka, která už nežije vždycky říkala, že se mnou je strašně "těžké", protože vždy říkám, co si opravdu myslím.

Měla hodně přátel, ale říkala, že lidé umí být upřímní velice málo.

Nechci se považovat za nějaký vzor či skvost, ale já prostě lhát neumím.

I když někdy, bych si přála umět lhát.

Možná by byl můj život v něčem jednodušší..