Vím, že nic nevím, aneb v současné době, to s Ukrajinou vzdávám..

Hodně věcí už myslím vím, ale stále se učím. Život je nekončící cesta hledání a růstu. Moc bych si přála, aby to s Ukrajinou dopadlo dobře, i když vím, že asi ne. Bude obětována teroru a zlobě a my s tím nic neuděláme.

Začínám mít averzi k tomu, že se někdo obleče do barev ukrajinské vlajky, začínám mít averzi na všechny ty symboly a řeči.

Řeči nikdy nestačily, nikdy a v ničem. Jenom naše vlastní činy ve všech oblastech našeho života ukazují, zda máme odvahu riskovat, zda máme odvahu bojovat.

Někde jsem četla, že máme zvážit, zda v současné době máme zdroje a možnosti pomáhat, ať už jsou to finance, materiální pomoc nebo cokoli jiného.

Vím, že jsem pomohla velmi maloučko, tak žalostně málo.

Jenže já dnes nemám už z čeho dát, všechny moje rezervy se vyčerpaly, potřebuju sama nabrat sílu do dalších dní.

A pak se vydám na vlastní cestu, s odvahou, kterou mám, s rizikem, že pokud spadnu, tak zase vstanu..