Chci Vánoce oslavit, ale po svém.
Ty nejcennější dárky stejně pod stromečkem nenajdu.
Jsou to lidé, kteří už odešli a se kterými bych klidně ráda prohodila pár slov.
Z duchovního hlediska se na svátky těším a přemýšlím jak nechat Pána Boha zasahovat do svého života.
Materiální věci mi letos radost moc nepřinášejí.
Jasně, nejsem pokrytec a dokážu vyjmenovat věci, které by mě potěšily, ale stejně si dokážu představit život i bez nich.
Nedávno jsem shlédla na youtube pár dokumentů jak se žije na chudé vísce na Ukrajině a jak se tam vaří.
Myslím, že to bylo natočeno ještě před válkou.
Moc mě to nepřekvapilo, protože takhle jsem trávila celé dětství na chalupě.
Jistě, doma tak dneska nežiju a otočím kohoutkem a mám vodu nebo teplo, ale nakonec vám dojde, že to, co tam mají na té více, vlastně k životu stačí.
Střechu nad hlavou, jídlo, teplo, nějaký sociální kontakt.
Běhat po New Yorku o Vánocích po Fifth Avenue má taky něco do sebe, ale ta ukrajinská víska mi prostě přijde nějak přirozenější.
Vím, že dneska to má těžké hodně lidí a každý přemýšlí jak zaplatí další měsíc ty účty a co bude zas dražší.
Jenže pořád můžeme otočit tím kohoutkem a je teplo nebo si objednat potraviny až domů, ikdyž některé, aby člověk už platil skoro zlatem.
Všichni bychom si přáli něčeho víc než máme.
Někdo si přeje zdraví, lepší mezilidské vztahy někdo by si rád udělal radost něčím jiným či udělal pěkné svátky dětem.
Pořád však máme dost, za co můžeme být vděční.
Nemusíme běhat po lese ve vybombardovaném městě či vesnici a shánět dřevo na topení nebo se krčit ve sklepě a čekat až to skončí.
Letošní Vánoce bych chtěla nadělit vděčnost nám všem.
Vděčnost za to, co máme.
Vděčnost za další zasněžený den..
