Někteří odešli předčasné, jiní žili naplno až do požehnaného věku.
Můj táta odešel předčasně a bolest to byla velká. Sice jsem s ním od svých patnácti už neměla žádný vztah, ale člověk pořád doufal, že o mě ještě bude mít někdy zájem.
Věděla jsem, že nemá, sám mi to řekl do telefonu, když mi bylo 22 let.
Myslím, že u rodičů je to přirozené, že si prostě přejete, aby vás chtěli a měli rádi.
Dneska mi došlo, že mám radost, když vím, že moje máma, které je přes sedmdesát let, ještě tak dobře funguje a i v důchodu pracuje a každé dva dny je v jiném městě.
Trochu mě děsí, že se nedokáže zastavit, ale chápu jí, že chce žít a k tomu naplno.
Na krmení ptáčků by jí neužilo a má na to času dost.
Já mám v plánu to samé, zase žít naplno.
To je něco, co mi poslední dobou myslím chybělo..
