Bůh je základ mého života, aneb víra na smetiště nepatří..

Někdy mě mrzí, že nedokážu některým lidem vysvětlit, co pro mě znamená víra v Boha. Nejde o to, abych je přesvědčila o „své pravdě“. Jde o to, že když má pro vás v životě něco nesmírnou cenu, tak se o to chcete podělit s ostatními.

Nemám potřebu obcházet nevěřící lidi a vysvětlovat jim, že Bůh je skvělý. Bůh je láska a milost. Ano Bůh je láska, ale pokud ho chce někdo opravdu poznat, tak si musí tu práci dát sám.

Musí hledat, ptát se, třeba číst i Bibli, a když Bůh dá, tak uvěří.

Vždycky jsem byla velice racionální osoba, tak jsem ty nadšené křesťany, které jsem před čtrnácti lety potkala, nějak zvlášť nemusela.

Úplně mě odrazovalo, když některý křesťan, který mi chtěl „ukázat“ Boží lásku a milost, tak šel na to tím nejhorším způsobem. Něco ve stylu, my věřící jsme lepší, a tak bys to měla poznat.

Tohle je myslím ten nejhorší způsob, jak svědčit někomu o Bohu.

Moc mě to od Boha neodrazovalo, protože moje babička byla věřící a celé dětství jsme s ní a bratránkem chodili v neděli do kostela a byla to pro nás velká legrace.

Ačkoli babička měla čtyři vnoučata, tak jsem uvěřila jen já. Jsem vděčná Bohu, že mi dal tu milost ho poznat. Ta cesta byla velice dlouhá, ale stála za to.

Jistě babička pro mě byla vždy člověkem s velkým srdcem, připravená každému pomoci a pochopit ho. Nebyla to však jen ona, kdo mi na mé cestě poznání Boha pomohl. Nebyli to ani nadšení mladí křesťané, kteří mi chtěli sdělit své nové poznání tak, že to občas přehnali.

Byl to starší manželský pár, který s Bohem žil, ale nijak mi nenaznačoval, že jsem něco“ horšího“ než věřící. Strávila jsem s nimi mnoho času a stali se pro mě jakousi rodinou.

Neustále jsem hledala a ptala se a hledala a ptala se. Během tohoto hledání jsem uvěřila v Boha, který poslal Ježíše Krista na zem, abychom ho poznali.

Lidé ho bohužel nakonec ukřižovali a Ježíš tu smrt za naše hříchy podstoupil, i když se bál.

V životě věřícího člověka mohou nastat dvě cesty. Ta první se od cesty nevěřícího člověka moc neliší.

Člověk sice v Boha věří a miluje ho, ale v životě s ním moc nepočítá. Všechno si musí zařídit a vyřešit sám.

Druhá cesta věřícího už je moudřejší. I když v modlitbách Bohu předkládá své prosby a přání a věří, že ho Bůh nikdy neopustí, tak stále zároveň ví, že má svobodnou vůli, která mu umožňuje řešit všechno to, co v životě přichází.

Ano, věřící člověk má stejně jako ateista svobodnou vůli a může se rozhodovat.

Může se rozhodovat, zda bude lidem pomáhat nebo ne a občas může i chybovat a ublížit.

Boží láska ale proměňuje, a tak se hluboce věřící člověk snaží žít svůj život čestně a pomáhat i ostatním lidem. Ne proto, že za to bude asi jednou v Nebi, ale protože ho Boží láska a milost proměňuje a posiluje.

Ta však nemá nic společného s fanatickými křesťany či sektami, které pod rouškou“ své víry“ neposkytnou třeba svým dětem vhodnou lékařskou péči nebo na vás mávají na rohu ulice svými propagačními časopisy a kladou vám rádoby dobrou otázku: „ Věříte v Boha“?

Ano věřím, ale ta cesta jak ho stále plněji poznávat je myslím celoživotní.

Mě to však vůbec nevadí.

Jsem vděčná Bohu, že mi dal tu milost uvěřit a poznat ho. A z celého srdce vám přeji, aby tu milost dal i vám.