Nejsem jediná, která se ptá, kde je pravda v kauze paní Michalákové a zda děti byly rodičům odebrány oprávněně.
Ve svém blogu nechci probírat fakta daného případu a vynášet nějaké smyšlené závěry. Samozřejmě, mám velké pochyby, zda byly děti matce odebrány oprávněně,ale pojďme se chvíli podívat na systém náhradní rodinné péče. Nejen v Norsku, ale i Velké Británii a v neposlední řadě i u nás, je velký trend umisťovat děti, které jsou zanedbávané, týrané nebo se o ně rodiče nejsou schopni postarat do náhradní rodinné péče. A co to v praxi znamená? Děti, které vyrůstají v ústavech či dětských domovech a jsou právně volné, mohou být umístěné do náhradní rodinné péče. Tedy k pěstounské péči či adopci. Pokud bych jako dítě vyrůstala v dětském domově, tak bych si určitě přála, aby mne někdo chtěl. Chtěla bych mít domov, a pokud by se mne zřekli rodiče, či jim to nařídil soud, tak bych asi chtěla mít rodinu jinde. Na druhou stranu, je pouto dětí a rodičů velice silné a žádné dítě se rodiče nevzdá a naopak čeká, zda se pro něj "vrátí". Ústavní péče o děti je drahá a nejenom u nás,ale i v Norsku a Velké Británii je velkým trendem umisťovat děti do pěstounské péče či k adopci. Nejde však přehlédnou ty desítky případů, které poslední roky vyplývají na veřejnost. Rozvrácené rodiny Čechů, které o své děti přišly v Norsku, Velké Británii a dalších zemích. Systém sociální péče a náhradní rodinné péče je v odborné litaratuře vychvalován až do nebes. Jenže díky dokumentu v České televizi o odebrání několika českých dětí ve Velké Británii sociálkou se ukázalo to, na co se často nepoukazuje. Náhradní rodinná péče je například ve Velké Británii dobrý byznys a pěstounská rodina si přijde na dost vysoké částky. A hlavně soud rozhoduje o odebrání dětí tajně, bez účasti veřejnosti. Rodiny také často nemají finanční prostředky na právníky a v celém tom bluďišti sociálního systému se vůbec nevyznají. Náhradní rodinná péče je dobré řešení, pokud opuštěné nebo zanedbané či týrané děti najdou novou milující rodinu. Pokud však někde vinou špatného rozhodnutí dojde k omylu a děti přijdou o své rodiče a domov a naopak, pak je to velká tragédie. A žádný stát ani úřad nemá právo neoprávněně sebrat někomu dítě. Ať už celý případ dopadne jakkoli, tak bychom státní i mezinárodní instituce měly hnát k odpovědnosti při rozhodování o dětských životech. Ty se totiž sami bránit nemohou..
