Máme právo být šťastní, když se za rohem válčí?

Včera jsem měla možnost projít se lehce zasněženým Petřínem a trochu vydechnout a zároveň si užít ten lehký dotek zimy. A najednou jsem slyšela to hřmění na obloze a napadalo mne, co když to sem ten Putin taky hodí?

Já se války nebojím, protože si jí vůbec neumím představit. Sice jí vidím v televizi, ale pořád mám pocit, že se ještě mohu pohybovat ve svobodné zemi. Ale na jak dlouho?

Dnes, když jsem učila ty mále děti, které tak nadšené zpívají, malují a hrají, tak mne napadlo, že válka pro ně musí být něco vzdáleného. Maminka těch malých čtyř až pětiletých špuntů mne ubezpečila, že oni doma válku už probrali a holky už trochu vědí.

Vědí, co znamená vlajka Ukrajiny a rodiče jsou připraveni a ví, kde se schovat, kdyby došlo na nejhorší.

Kdyby došlo na nejhorší, tak kam se všichni schováme? Nikam.

Opustíme všichni domovy a svůj život? Asi těžko, tomu nemocnému muži se musí prostě tvrdě vzdorovat.

Nakonec i já jsem složila píseň na obranu svobody nejen Ukrajiny, ale i té naší české. Už se mne to dotýká nějak moc, nemohu prostě mlčet. 

Vím, že musíme žít dál a nepodléhat strachu, smutku, pesimismu apod. Ani já nepodléhám.

Jenom nechápu některé veřejně známe lidi, kteří v době, kdy svoboda sousední země je ohrožena a všechno to tolik bolestně připomíná i  historii naši, sdílejí na svých sítích jak se rekreují u moře, či v chladu nebo objevují zákoutí cizích zemí.

Jistě, všichni musíme nějak dál žít, ale myslím, že to, co sdílíme, hodně ukazuje na to, kdo jsme.

Nejsem pokrytec, docela bych si taky odpočala u moře či na horách, ale teď mi to k dnešní době prostě nejde.

Nemůžu si bezstarostně užívat, když vím, co je v ohrožení.

A v ohrožení je svoboda nás všech..