Na toto téma napsal před WWII Karel Čapek:

Fuj! Taková vážná doba a třešeň se nestydí kvést.

Blani - to se vám opět nepovedlo.

Můj táta se narodil v únoru 43, mamina v červenci 45.... válka , neválka, pokud to jde, žít se musí.... a štěstí k životu patří.

Ano, nejsilnejsimi rocniky ve skolach jsme byli my, protektoratni deti. Zenam s detmi starsimi osmi let ci bezdetnym hrozilo totalni nasazeni.

Každý člověk MÁ právo být šťastný. Pokud bych měl být nešťastný nad každým bezprávím, které se ve světě permanentně děje, pak už bych se dávno musel utrápit k smrti.

Mohu soucítit s lidmi postiženými neštěstím, ale to přece neznamená, že je mou povinností (abych vypadal jaksi "soucitně") učinit zároveň sebe sama nešťastným a přestal normálně žít. Nepřipadá mi to ani trochu logické, natož pak upřímné. Spíše to vidím jako nebezpečné až pokrytecké sebemrskačství, kterým nikomu, ani sobě, nemohu nijak pomoci, ba naopak.

Až bude někdo trpět mou vinou (hypoteticky, protože jsem v reále zastáncem dobra), pak se budu snažit co nejvíce tuto vinu odčinit a své hříchy napravit. Ale určité ji neodčiním tím, že si vytknu za povinnost trpět stejně jako ten, kterého jsem k utrpení dovedl.

Také mám podobnýé pocity...jak se může člověk radovat, když kousek od něj je taková bolest?

Ale pomůžete tím, že budete tesknit? Pro mne platí:

Dum spiro, spero.

http://www.lezaky-memorial.cz/vystavy-a-akce/putovni-vystavy/dum-spiro-spero/

Samozřejmě. Válčí se vždy někde a většině lidí je to víte kde. To jen, že je to čerstvé a je to blíže.

Ano, máme. Obzvláště, když se štěstí skládá z okamžiků. Nechat se deprimovat něčím, co není v mojí moci měnit, je špatně. Každý ale může měnit sám sebe, to je základ. Sledovat zlo (války, nemoci) znamená také si ho přitahovat. Zmanipulovaný a nešťastný člověk pak škodí sobě i jiným. Smyslem života je být šťastný a užitečný.

Ano, být užitečný - ale komu, Jaruš?

Kdyby došlo na nejhorší, už nebude třeba utíkat.

Každopádně je to dilema. Jak dlouho se člověk má tvářit smutně, aby sousedé neřekli? Dění na Ukrajině je depresivní. Někteří šli pomáhat uprchlíkům, jiní možná bojovat. My ostatní akorát hltáme zprávy a jsme plní emocí. Jenže stres a deprese jsou škodlivé stavy.

Nebudu nikomu vyčítat, pokud se chce bavit. Vždycky může být hůř a může to být poslední bezstarostný oddech.

Za rohem, za párem rohů, za třemi rohy. Všude žijí lidé, jako jsme my. Nikde se jim nechce předčasně umírat a všude oplakávají blízké. V Libyi, Sýrii, Iráku, Egyptu, Sudánu, Eritreji, Vietnamu, Koreji, Srbsku, Kosovu a teď i na Ukrajině.

ano, to je bohužel realita..